Pravicový extremismus v české politice

03. prosince 2008 - Miroslav Mareš
03 Pro

V České republice působí několik pravicově extremistických organizací. Jejich celkový vliv na stranickopolitický systém je však velmi malý. Pravicový extremismus je možné chápat i jako bezpečnostní hrozbu, která ale není schopna zásadně narušit stabilitu nynějšího politického systému.

Příčiny slabé pozice pravicového extremismu je třeba vidět hlavně v tradicích české politiky a ultrapravice samotné, ve stávající politické kultuře i v tristním vnitřním stavu polistopadového pravicově extremistického spektra. Krajní pravice má na českém území dlouholetou tradici, ale vlastními silami se zde vždy prosazovala jen ve velmi omezeném rozsahu.
   Po pádu komunismu se pravicový extremismus v českém politickém spektru opět etabloval, přičemž doposud nejsilnější pozici získal v 90. letech. K úspěchu pravicových extremistů přispěla deziluze části nekomunisticky naladěné veřejnosti z nenaplnění vlastních očekávání polistopadového vývoje (včetně nespokojenosti s novými politickými elitami, s nárůstem kriminality a s interetnickým napětím).
   Na českém území se tehdy masově rozvíjely rasistické subkultury mládeže, především část skinheads. Jejich příslušníci stáli i za vlnou násilí namířeného proti Romům, cizincům jiné než bílé pleti a politickým oponentům z řad krajní levice a alternativní mládeže. Stranickopolitické ambice pravicového extremismu reprezentovalo Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa pod vedením Miroslava Sládka. Tato strana měla v letech 1992–1998 parlamentní zastoupení. Její úspěchy se dají přičítat tehdejšímu stavu politické kultury a mediální prezentace politických problémů.

Soudobý pravicový extremismus v ČR
Od roku 1998 se někdejší pozici SPR-RSČ ve stranickém systému pokusilo zaujmout několik organizací a koaličních projektů, nicméně žádný z nich nebyl doposud úspěšný (např. Národně sociální blok z roku 2001 nebo Národní pětka z roku 2005). Pravicově extremistický prostor je charakteristický vnitřní roztříštěností, která je způsobena osobními, ideologickými i strategickými spory.
   V soudobém ultrapravicovém stranickém spektru dominují Národní strana, která reprezentuje české husitsky orientované nacionalisty, a především Dělnická strana, která se odštěpila od Sládkových republikánů a v současnosti je částečně propojena s neonacistickým prostředím (přestože dříve se zúčastnila i společných aktivit s komunistickými národovci). Dělnická strana postavila v krajských volbách v roce 2008 kandidátky ve všech krajích a někde se přehoupla přes jednoprocentní hranici. Celkově obdržela v republikovém rámci 0,9 % hlasů. Obě výše uvedené strany si veřejnou pozornost získávají svými paramilitárními složkami, Národní strana svou Národní gardou a Dělnická strana Ochrannými sbory. Existuje i několik menších stran, které je možné řadit do oblasti pravicového extremismu nebo jeho blízkosti.
   V nestranickém prostředí dominují militantní neonacistické struktury, především Národní odpor a Autonomní nacionalisté. Oba projekty jsou inspirovány z Německa, protože s tamní scénou jsou udržovány intenzivní kontakty. Část českých autonomních nacionalistů se však hlásí k prvorepublikovým fašistickým tradicím, což ne zcela odpovídá neonacistickému německému vzoru. V militantní scéně v posledních letech nastal odklon od do té doby převažující ­skin­headské image ve prospěch „moderního NS vzhledu“, který je charakteristický módními oděvními značkami z prostředí ultrapravicové scény.

Perspektivy pravicového extremismu v České republice
Tradicionalistický pravicový extremismus má v soudobé ČR poměrně malou šanci na výraznější volební úspěchy. Jeho političtí reprezentanti nedokážou vzbudit dojem hodnověrné kompetentnosti pro řešení důležitých politických problémů. Potenciál části protestních voličů blízkých ultrapravici by snad mohly podchytit některé nové populistické subjekty, které by kombinovaly propagaci „nezávislé politiky“ bez tradičních ideologických vzorů s tvrdými principy „práva a pořádku“, xenofobií a zahraničněpolitickým izolacionismem, pokud by měly v čele dostatečně charismatickou osobnost. Nemuselo by se však jednat o otevřeně extremistické subjekty, ale spíše o moderní formu pravicového populismu po západoevropském vzoru.
   I nadále bude pro část mládeže v ČR přitažlivé angažmá v militantním neonacistickém spektru. Někteří mladí lidé zde nacházejí svět prožitků odpovídající jejich psychickému profilu (agresivita, manifestovaný protest, snaha o dominanci) a naplnění touhy být součástí údajně elitářského kolektivu. Militantní ultrapravicová scéna je u nás poměrně početná. Bude zapříčiňovat problémy hlavně ve formě násilných excesů proti příslušníkům nepřátelsky definovaných skupin a v některých lokalitách bude přispívat ke zvyšování napětí v soužití mezi Romy či přistěhovalci na straně jedné a majoritou na straně druhé. Na uskutečnění svých celkových politických cílů však přinejmenším ve střednědobém horizontu nemá tato část politického spektra dostatečný potenciál.