Konec krize na Ukrajině?

24. února 2009 - Karel Svoboda
24 Únor

Obnovení dodávek zemního plynu z Ruské federace přes Ukrajinu do Evropské unie vzbudilo jednoznačnou úlevu. Zdá se, jako by tím veškeré problémy s dodávkami plynu úplně skončily a vše se vrátí do zajetých kolejí. Je ale namístě si položit otázku, zdali se podobná krize nemůže opakovat i v budoucnosti.
Hned na začátku lze říci, že může. Postsovětský prostor má „báječnou“ tradici neshod, různých plynových, ropných či jiných válek a sporů. Prakticky pokaždé se krize nesly ve znamení sporu o ceny plynu. Rusko vedlo spory s Běloruskem v roce 2002, 2004, ropnou a jí předcházející plynovou krizi jsme zaznamenali v letech 2006 a 2007. S Ukrajinou je situace ještě pestřejší, prakticky každý rok se obě země hádají o „spravedlivou“ cenu za plyn. V poslední době ale dostávají tyto krize kvalitativně nový rozměr, kdy jejich následky nenesou již jen zúčastněné státy samotné, ale i jejich evropští partneři. Říci, že za krizi může právě onen systém, je sice zjednodušené, na druhou stranu toto tvrzení v sobě značný díl pravdy má.

Nejisté ceny plynu
Smlouvy o dodávkách zemního plynu (popřípadě o spolupráci v oblasti plynárenství) jsou obvykle rámcové smlouvy uzavírané na dlouhou dobu (například český RWE Transgas s Gazpromexportem uzavřel obdobnou smlouvu do roku 2035). Ukrajina podepsala s Ruskem smlouvu o strategickém partnerství v plynárenské oblasti v roce 2002. Na rozdíl od jejich evropských obdob smlouvy v postsovětském prostoru neobsahovaly jasně určenou formuli pro výpočet cen plynu. Zatímco pro evropské země se ceny vypočítávají odvozením od cen ropy a jejích derivátů na rotterdamské burze s přibližně třičtvrtěročním zpožděním, v postsovětském prostoru je situace složitější. Na každý rok se zde podepisují protokoly, které určují, jak přesné objemy dodávaného plynu, tak i jeho cenu. Výsledná výše tak následně nebyla ani tak produktem objektivních faktorů, jako spíše možnosti toho kterého státu na Gazprom působit.
   Nejlepší pozici ze všech států v postsovětském prostoru měly pro jednání Bělorusko a Ukrajina. Obě země představují strategické tranzitní koridory pro dopravu energetických surovin z Ruska do zemí Evropské unie. Přes Ukrajinu prochází zhruba osmdesát procent ruského exportu zemního plynu; Bělorusko obstarává zhruba padesát procent tranzitu ruské ropy a nezanedbatelnou roli, která se ukázala i v současné krizi, hraje v tranzitu zemního plynu. Obě země tak mohou Rusko, respektive Gazprom, v jednáních o cenách přitlačit ke zdi, což také velmi často využívaly. Nezřídka tak padaly hrozby zastavení tranzitu ruského plynu přes jejich území.
   Proměna ruské politiky vůči postsovětskému prostoru v energetické oblasti nastala zhruba v roce 2006, byť nesmělé pokusy v tomto směru Rusko podnikalo již v předcházejících obdobích. Gazprom začal striktně požadovat placení „evropských“ cen za zemní plyn. Byl sice ochoten dočasně slevit, respektive zavádět postupný nárůst, podmínkou ovšem bylo odevzdat část vlastní plynárenské infrastruktury. V roce 2005 k tomu přistoupila například Arménie, v roce 2006 (přesně pět minut před půlnocí na Nový rok) se k prodeji 50 % akcií podniku Beltranshaz za 2,5 miliardy dolarů odhodlalo i Bělorusko. Rusko tím přislíbilo postupný nárůst cen až k evropské úrovni, a to až do roku 2011.

Jak země snesou vyrovnání s Evropou?
Růst cen pro postsovětské partnery, ačkoli je s oblibou popisován jako politický nátlak na nepohodlné režimy, má svoji vnitřní i vnější racionalitu. Z hlediska Gazpromu jako firmy, jejíž akcie se obchodují na světových burzách (Londýn, Frankfurt), dochází k úniku zisku. Vzhledem k tomu, že ruský stát vlastní ve firmě 50,002 % akcií, musí brát ohledy i na svoje akcionáře a jednat v jejich zájmu. Proto nezdůvodnitelné snížení ceny pro některé odběratele za produkt, který by mohl prodat za vyšší cenu, je jen velmi problematické. Druhá část logiky vychází z vnitřních ruských podmínek. Rusko se rozhodlo do roku 2011 postupným zvyšováním domácích cen zemního plynu pro průmyslové spotřebitele dosáhnout evropské úrovně (bez nákladů na přepravu). Pokud by tedy nepřistoupilo na zvýšení cen pro státy SNS, nastala by paradoxní situace, kdy by země v jeho okolí platily za dodávky zemního plynu méně než jeho vlastní spotřebitelé. Je jasné, že se taková logika Rusku nelíbí. Jak ale tyto země budou reagovat na následné vyrovnávání cen s Evropou, které výrazně zhorší jejich konkurenční schopnost ve vztahu s EU, je otázkou pro budoucnost.
   Předcházející řádky jasně ukázaly, jak jsou vztahy v postsovětském prostoru složité. Ukrajina v tomto ohledu není výjimkou. Jedinou výjimkou v jejím případě bylo to, že její ceny nebyly odvozovány od cen evropských. Lze jen vítat, že nastal alespoň jistý posun, a to i v případě odstranění prostředníka v rusko-ukrajinském obchodu se zemním plynem RosUkrEnergo. Na druhou stranu ale zkušenost s poměry v postsovětském prostoru nám nedovoluje příliš jásat. Už příklad Běloruska, které ve svém rozpočtu počítá s cenou 140 dolarů za 1000 m3, zatímco Gazprom pro tu samou zemi naplánoval cenu 200 dolarů za 1000 m3, dává tušit, že všem problémům není konec.