Kosovo: suverenita či přesun k Albánii?

24. února 2009 - Pavel Netolický
24 Únor

Datum 17. 2. 2008 se stalo Vítězným únorem pro Kosovany albánského původu. Místní orgány veřejné moci totiž jednostranně vyhlásily nezávislost, přestože etničtí Srbové s tímto krokem nikdy nevyslovili souhlas a z řad západních velmocí opakovaně zaznívala varování před takovým unáhleným krokem. Kosovo fungovalo donedávna jako kvazistát, protože zde byla po krátké válce ustavena mezinárodní správa.
   Provincie dotváří součást historického území tzv. Starého Srbska (území zahrnující centrální části Srbska, Kosovo a Metohiji i části Černé Hory a dnešní Makedonie). Země tedy nemá historicky danou státnost. Ještě ve 20. století před nástupem komunistické moci bylo Kosovo krajinou velkých statků patřících pravoslavné církvi (dodnes četné památky a kláštery).

Spor principu svrchovanosti a práva na sebeurčení
Práva na sebeurčení se dovolávají v Kosovu etničtí Albánci – tvořící v rámci místní populace výraznou většinu. Avšak v rámci srbského státu včetně provincie jsou Albánci etnickou menšinou. Srbové se naopak dovolávají principu suverenity. Poukazují na historická státoprávní uspořádání, která jsou pramenem jejich národní svrchovanosti. Uznáním nezávislosti Kosova ze strany těch, kteří sami čerpají svoji legitimitu z principu suverenity, dochází k zajímavé kolizi mezi principy práva na sebeurčení a nedotknutelnosti suveréna.

Konfliktní potenciál Kosova v oblasti
Kosovo je vnitrozemská krajina s infrastrukturou a hospodářstvím životem napojeným na země bývalé Jugoslávie. Nezávislé Kosovo proto nemůže být schopno bez kooperace se sousedy dosahovat rozvojových úspěchů. Proto také obživa části Kosovanů pramení ze šedé ekonomiky navázané na tradiční rodové struktury. Není zde tedy perspektiva úspěšného ekonomicky produktivního života.
   Kosovo může být i zdrojem problémových vztahů se sousedy. Nová kosovská vláda pod tlakem vlivných hnutí může svoji činnost, aby sebe upevnila a přebíjela ekonomický marasmus v krajině, zakotvit na rétorice i boji za sebeurčení Albánců v ostatních částech bývalé Jugoslávie. Proč by pak vláda Albánie nerozvíjela jakousi neoficiální zahraniční politiku a prostřednictvím vlády v Prištině a nepodporovala různé nacionální bojůvky typu ÚČK, které se dnes nacházejí zejména v Preševském údolí na jihu Srbska či v makedonském příhraničí. Každý nacionalista by se chopil šance naplnění svého a zmaření druhého.

Sebeurčení v Kosovu jako možné mámení
Co když kosovský případ není klasickým sporem konzervativního principu nedotknutelnosti suveréna a wilsonovského práva na sebeurčení? Co když je odkaz na sebeurčení pouze jedním ze strategických tahů albánské komunity k jinému cíli, než je nezávislost? Problém tkví totiž v tom, že Kosovo neutvoří národ, který by určil sebe, ale stát, jehož občané jsou většinově albánští, ale vlastně z mezinárodně politických důvodů se neumožňuje tento územní celek snadno a rychle integrovat do již existujícího národního státu, kterým Albánie bezesporu je. Skepse ohledně trvalosti kosovského státu i z tohoto důvodu je namístě. Kosovo se zkrátka může přičlenit k Albánii, může být opět připojeno k Srbsku. Jinou alternativní a legitimní variantou je možnost trvalejší existence státu buď na bázi mezinárodní mise, nebo poté jako „jádra cyklonu“, kde se síly v nestabilním okolí vzájemně neutralizují.

Otazníky nad vyhlídkami Kosova zůstávají
Kosovo jako precedent může být inspirujícím případem pro různé separatismy ve světě. A nic na tom nemohou změnit prohlášení o specialitě kosovské kauzy. Jak se může postupovat jinde ukázalo např. Rusko v Gruzii. Vyhlídky samostatného Kosova jsou velmi problematické, a to jak z hlediska státoprávního a mezinárodního, tak z hlediska vnitřních poměrů. Méně příležitostí pro práceschopné obyvatelstvo znamená další zdroj nestability. Neméně zajímavým otazníkem je také role Maďarska na Balkáně. Je totiž možné, že hlavním motivem jeho uznání nemuselo být proklamované spojenectví s USA, ale hluboce zakořeněný pocit nesplacených účtů z roku 1918. Maďarsko si totiž uznáním Kosova může ponechávat zadní vrátka pro politiku sebeurčení ve Vojvodině (popř. ještě Valašsku a Sedmihradsku), ještě snad mám v paměti zákon o zahraničních Maďarech z pera vlády V. Orbána. Není proto divu, že Kosovo odmítá uznat Slovensko.