20 let svobody: Velká podpisová akce roku 1989: vědci kontra KSČ

24. února 2009 - Vladislav Malát
24 Únor

13. února 1989 byl předsedovi vlády tehdejší Československé socialistické republiky zaslán dopis, ve kterém signatáři z vědeckých a výzkumných kruhů poukázali na to, že „pod vlivem vývoje v Sovětském svazu se i u nás začalo hovořit o nutných změnách. Zprvu jen ekonomických, nyní také o demokratizaci společnosti“.
A o kus dále: „Připojujeme se proto k výzvě československých kulturních pracovníků a žádáme Vás, abyste použil svého vlivu k propuštění všech občanů zadržených v souvislosti se shromážděními na Václavském náměstí a k zastavení jejich trestního stíhání.“ A tak dále. Zkrátka, šlo o dopis zdvořilý, měřeno dnešníma očima dokonce krotký, ale jasný. Jeho smyslem bylo připomenout bolševikům, že ochranná bratrská pěst se povážlivě rozklepala, takže je nejvyšší čas, aby se k národu přestali chovat jako ke stádu, jehož neposlušné ovečky se zavírají do ohrady a dává se jim horší pastva.
   To vše zdvořile zabaleno, v oslovení adresáta dokonce nechybělo ani slovo „soudruhu“, aby to od samého začátku nebudilo dojem pouhé provokace. O tom, zda napsat „soudruhu“ nebo „pane“, se dokonce chvíli diskutovalo. Dnešní mladý člověk, který tu dobu nepamatuje, se tomu dnes zasměje a na adresu signatářů si možná něco neuctivého pomyslí, ale ta doba byla taková a kdo ji nezažil, mnohé dnes těžko pochopí. Hlavním autorem textu dopisu byl Ladislav Hlavatý z Fyzikálního ústavu ČSAV, podpisy na přiložených arších patřily lidem všeho věku majícím něco společného s vědou.
   Tentýž den byl dopis se seznamem signatářů doručen iniciátory akce také do redakce Rudého práva se žádostí o publikaci, čemuž nebylo (světe div se!) vyhověno. Přesto zakrátko jména signatářů naši chlebodárci znali. Reagoval každý podle svého. Ti, kdo viděli dále, nereagovali nijak, ti ostatní každý podle své úrovně. Dopis se nějak dostal do pařátů i západním imperialistům, kteří ho na rozdíl od Rudého práva ve svých štvavých vysílačích zveřejnili a postupně také četli naše jména.
   Na tomto místě bych měl prozradit, kolik že těch podpisů bylo, ale zatím to neudělám a zlomyslně se o tehdejší napětí podělím s dnešními čtenáři. Převládl názor, že dopis bude odeslán, pokud pod ním bude nejméně sto podpisů. Najde se tolik statečných, nebo je to celé pro kočku?
   Průběžný stav znám nebyl, protože sbírání podpisů probíhalo s určitou mírou utajení a navíc na pyramidovém principu. Proto, aby byla akce řádně ukončena a dopis se k předsedovi vlády vůbec dostal, neříkalo se o něm každému, jenom lidem hodným určité důvěry. Když se archy vrátily zpět na vrchol pyramidy, bylo na nich 670 podpisů ze 70 institucí. Jména známá i neznámá, ústavy ČSAV, fakulty, rezortní výzkumná pracoviště, nemocnice, školy a jiné a jiné. Když jsem si seznam po tolika letech pročítal, udělala mi zvláštní radost jména dvou dam: Livie Klausové, manželky nynějšího prezidenta, a Libuše Benešové, bývalé předsedkyně Senátu. Podpisy přibývaly ještě po 13. únoru a jejich celkový počet přesáhl tisícovku.
   Co na to soudruh Adamec, který se tehdy jevil jako nejrozumnější z celé politické věrchušky? Dva týdny nic, pak pověřil svého podřízeného Kořínka k jednání s reprezentantem signatářů Ladislavem Trlifajem, ale nakonec, po písemné upomínce, nám rovněž písemně odpověděl, že „podepsaným vědeckým pracovníkům nic nebrání v tom, aby se se svými problémy obrátili na vedoucí pracovníky svých ústavů, na stranické a odborové organizace“ atd. Jinými slovy, soudruh předseda vlády antikomunistům poradil, aby se se „svými problémy“ obrátili ke komunistům! Že se jedná o problémy celospolečenské, to vůbec nepochopil a svou radou kam se obrátit udělal totéž, jako kdyby radil udělat kozla zahradníkem. Dále se jeho odpověď rozplynula ve standardním partajním žargonu. Nerozplynula se však pospolitost té tisícovky statečných, jež dala základ pozdějšímu Kruhu nezávislé inteligence, který se stal jedním ze stavebních kamenů Občanského fóra.
   Tolik historia, magistra vitae. Možná není úplná, protože uplynulo již zmíněných 20 let , některé detaily neznám a jiné upadly v zapomenutí. Je však dobré si i po tak dlouhé době něco z toho připomenout, protože s odstupem let se povědomí o tom, co se tenkrát dělo a jací jsme byli, nějak vypařuje. Také tehdejší jednání aktérů se dnes může mladým jevit jako příliš opatrnické.
   Asi každý ze šiřitelů se při kontaktu setkal se třemi druhy lidí, přestože již to, že byli osloveni, bylo známkou důvěry. Jedni podepsali, případně se sami do pyramidy aktivně zapojili a pokud měli strach, nechali si ho pro sebe. Druzí se po dotazu rovnou obrátili na útěk. Nejtrapnější byla odrůda, možná někdy zrůda, třetí. Ti se samozřejmě chtěli dovědět oč jde a kdo to již podepsal, a potom odmítli z důvodů známých jim předem, takže mohli odmítnout na samém začátku. Podle mé zkušenosti s poměrně malým vzorkem asi čtyřiceti oslovených, tj. předem pozitivně prověřených, byly všechny tři skupiny zhruba stejně početné. Přidáme-li k tomu, že již k 1. lednu 1981, tedy poměrně krátce po „bratrské pomoci armád spřátelených zemí“ měla KSČ 1 538 179 členů a kandidátů členství, pak to bylo a stále je k pláči. Bylo však správné to udělat, protože z téměř nulových následků ze strany komunistické moci vyplynulo, že i oni tuší svůj konec.