10 let CEVRO: Ještě po 10 letech, ale pořád o tomtéž

24. února 2009 - Miroslav Novák
24 Únor

Ve dnech 20.–21. dubna 1991 se konal ustavující kongres ODS. Rektor CEVRO Institutu a profesor politologie Miroslav Novák jej komentoval pro první číslo CEVRO Revue v roce 2001. Úryvek jeho článku Vám zde přinášíme.
Jednu z prvních věcí, které chtěl Václav Klaus prosadit, bylo přeměnit široké hnutí v politickou stranu. To se podařilo při příštím sněmu OF, který se konal 12. 1. 1991. Toto rozhodnutí podpořila většina delegátů sněmu OF (126 ze 175) a jak potvrzují tehdejší výzkumy veřejného mínění, souhlasila s ním také většina veřejnosti, zejména mezi stoupenci OF. Klausovi se také podařilo prosadit, aby se OF skládalo jen z řádných, individuálních a výlučných členů, a nikoli z členů kolektivních a volných. V tom však padlo rozhodnutí jen těsně: 73 delegátů proti 65. Zatímco mezi stoupenci OF se koncepce symbolizovaná Václavem Klausem těšila jasně většinové podpoře, mezi zástupci OF v parlamentech byl poměr mezi oběma proudy dost vyrovnaný a pokud jde o klíčové politické posty, ty až na výjimky měli v rukou lidé z pozdějšího Občanského hnutí. Zesnulý senátor Václav Benda, bývalý dvojnásobný mluvčí Charty 77, svého času vysvětlil, že levice označující sama sebe za „liberály“ se obratně zmocnila drtivé většiny rozhodujících pozic, a zmýlila se jen v tom, že nepředpokládala tak drtivé vítězství OF, v jehož důsledku se do parlamentů dostali z míst považovaných za „nezvolitelná“ (kam je „liberální“ levice odstavila) stoupenci většinového proudu reprezentovaného Václavem Klausem.
   Různé proudy uvnitř OF se už brzy institucionalizovaly, a to v rámci několika parlamentních klubů. Ti, kdo spolu s Klausem odmítali socializující romantické tendence, „třetí cesty“ v ekonomické a politické oblasti, experimenty s „občanskými iniciativami“ a reformní komunismus, se sdružili v Meziparlamentním klubu demokratické pravice, který založil jeden z lídrů ODA Daniel Kroupa. Jejich hlavní odpůrci založili tzv. Liberální klub, jehož předním ideologem byl nynější český sociálnědemokratický premiér Miloš Zeman, který tehdy hlásal (viz např. jeho článek v novinách Demokrat z 19. 12. 1990), že z Liberálního klubu se zrodí liberální strana, která bude hrát roli jazýčku na vahách mezi levicovou sociální demokracií a pravicovými konzervativci. Tato liberální strana podobně jako ve Spolkovém Německu FDP bude podle Zemana takřka stále ve vládě, jednou se sociálními demokraty, podruhé s konzervativci.
   Právě z Liberálního klubu vzniklo OH, které však roli, již mu připisoval tehdy „liberál“ Zeman, hrát nebylo schopno, protože bylo jakýmsi zbytkovým Občanským fórem sdružujícím nesourodé osobnosti a koncepce, které spojovalo jen to, že byli proti Václavu Klausovi, chtěli jen velice rudimentární typ organizace a mnozí z nich byli bývalými reformními komunisty a později disidenty Husákova režimu. Ti z realističtěji uvažujících „liberálů“, např. Miloš Zeman, Pavel Rychetský nebo Zdeněk Jičínský, kteří si včas uvědomili sterilnost pohrobka OF, jímž bylo OH, vstoupili pak do ČSSD, která se po delší době ukázala jako perspektivnější kůň. Sociální demokracie se mezi jiným také zásluhou těchto realističtěji uvažujících „liberálů“ stala postupně z marginální strany, která se v prvních parlamentních volbách v roce 1990 ani nedostala přes pětiprocentní klauzuli a v druhých ji jen těsně (s 6,5 %) přesáhla, vítězem posledních voleb do Poslanecké sněmovny.
   Tím se dostávám k poučení z této historie, která je bohužel až příliš aktuální. Hovoří se o tom, jaké je rozhodující dělítko mezi politickými stranami v českých zemích. Levice–pravice? V jistém smyslu ano. Slušní versus neslušní? U nás jako jinde existují samozřejmě slušní i neslušní politici, ale těžko lze rozlišovat na slušné a neslušné politické strany (až na výjimky, především komunisty, ale i u nich jde spíš o absurdní ideologii než o neslušnost). Rozlišení mezi slušnými a neslušnými věru prochází napříč všemi stranami a je omylem – ne-li záměrnou mystifikací – vidět ty „neslušné“ jen v ODS a v ČSSD.
   Z toho, o čem jsme pojednávali, však plyne jiné rozlišující dělítko mezi politickými subjekty. Tam jsou ODS a ČSSD nepochybně na jedné lodi. Na jedné straně ti přestavitelé a ty strany, které se snaží dělat normální demokratickou politiku, ať jakkoli nedokonalou, ba kritizovatelnou, na straně druhé osobnosti a subjekty, které chtějí dělat nepolitickou politiku, v čele s Václavem Havlem. Z tohoto hlediska zůstávají jako platní dědici OF jednak ODS, nejméně špatná politická strana vzniklá po listopadových změnách, jednak ČSSD, kam přešli ti rozumnější z představitelů OF, kteří byli proti konzervativní politice. Je smutným závěrem tohoto historického vzpomínání, že dělící čára, která by měla být už dávno anachronismem, tj. normální politika versus nepolitická politika, je dodnes v českých končinách skoro tak živá, jako tomu bylo před deseti lety. Nezbývá mi tedy než abych závěrem zopakoval své doporučení, jímž jsem reagoval na známý slogan tzv. čtyřkoalice: „Nechcete vládu růže s ptákem? Volte tedy ODS nebo ČSSD!“